O jazyce bez hranic

V předvánočním období se na trhu objevila popularizační kniha O jazyce bez hranic a další zajímavosti ze současného zkoumání češtiny (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2017). Připravil ji autorský kolektiv z Ústavu českého jazyka a teorie konunikace Filozofické fakulty UK: Robert Adam, Ivana Bozděchová, Robert Dittmann, Alena Andrlová Fidlerová, Jan Chromý, Petr Mareš, Jiří Rejzek, Pavlína Synková, Kateřina Šormová.

Kniha se zabývá tématem, které se týká nás všech: jazykem a řečovou komunikací. Její jednotlivé kapitoly nám pomáhají orientovat se v současné jazykovědné bohemistice a přinášejí řadu zajímavostí z oblasti dějin češtiny, etymologie, současné slovní zásoby a mluvnické stránky jazyka, jazyka médií i obecné jazykovědy.

První část knihy Čeština mezi jazyky nás seznámí s několika tématy, která světová jazykověda dříve spíše opomíjela. Také se tu rozebírají některé jazykové jevy v češtině, které dosud unikaly systematické pozornosti badatelů. V kapitole nazvané „Na rozdíl a za své/zasvé" její autor Robert Adam vysvětluje, proč je kodifikovaný způsob psaní výrazu na rozdíl, totiž oddělené, opodstatněný. V případě dvojice (vzít) za své (osvojit si něco) x zasvé (zaniknout, rozbít se) ukazuje, že významový i strukturní rozdíl by bylo nejvhodnější (navzdory dubletní kodifikaci) přenést i do zřetelně odliš(e)ného způsobu psaní. Současná pravidla českého pravopisu totiž uvádějí „zasvé i za své" bez specifikace významu.

Druhý oddíl Příběhy slov se zaměřuje na českou slovní zásobu. Upozorňuje na pozoruhodné kontakty mezi jazyky a na mnohdy překvapivé cesty slov k jejich dnešním významům. Říká se, že jazyk je nejdůležitějším zdrojem poznání starých časů. Zajímavým příkladem svědectví o starých výrobních technologiích je přídavné jméno červený, vlastně „barvený červem“. Červené barvivo se totiž kdysi získávalo ze speciálních druhů červů. Srov. francouzské vermeil, italské vermiglio („rudý, ruměný“) od latinského vermiculus „červ(ík)“.

Třetí část Jazykové památky a osobnosti nás vezme na výlet do minulosti českého jazyka. Dvě kapitoly jsou věnovány hlásce j. Pro její zápis existovalo ve starším pravopise dlouho poměrně hodně možností. Navíc nebylo možno většinou ze zápisu poznat, kdy je třeba psané g číst jako j a kdy jako g. Až v 19. století se hláska j začala psát tak, jak ji píšeme dnes.

Mezi kapitolami věnovaným jednotlivým jazykovým jevům jsou vloženy obecně zaměžené informativní texty o jazycích v České republice, o rozvrstvení češtiny a jazykové kultuře a také je zde velmi užitečný komentovaný přehled základních zdrojů poučení o jazyce.